Je zřejmé, že každé byrokracii vyhovuje, když může sedět na
co nejširším penězovodu a rozdělovat jej dle svého uvážení. O cizích penězích
se vždycky rozhoduje snáz a tak jsme svědky vysloveného plýtvání na účely, na
které by soukromník nikdy peníze nedal. Fundamentalisté říkají, že řešením je
co nejvíc peněz státu odebrat a tím přistřihnout penězovod. Jenže – všichni
cítíme, že v situaci, kdy většina výdajů je mandatorních, tedy daných
zákonem, to asi nepůjde. Výsledek je tedy ten, že s odkazem na tento důvod
ani pravicové vlády nedokázaly příliv peněz zredukovat, jen jej kosmeticky
přeskupily (nebo, což je ještě horší, jej přesunuly do dluhů státu). Zdá se, že
teď už na tento cíl rezignovaly úplně.
Přitom myslím, že řešení existuje. Stačí, když se vrátíme ke
smyslu daní. Například sociální pojištění, což je jedna z daní, by mělo
být zcela odděleno od státního rozpočtu a dokonce by měly být zakázány přesuny
peněz mezi oběma složkami. Dokud bylo sociální pojištění v přebytku,
velice rád se o tento přebytek kterýkoliv z byrokratů postaral. A až bude
v nedostatku, všichni předpokládají, že státní rozpočet to nějak „zalátá“.
Jaká pak je motivace k tomu, aby se třeba někdo vážně zabýval závěry
Bezděkovy komise, která ukazuje, jaké to bude v budoucnosti, a která dokládá,
že jednat je třeba dnes? Nicméně informace o tom, že žádné přesuny ze státního
rozpočtu do penzijní sféry nebudou a že pokud peníze nestačí, pak na to doplatí
všichni, to by již motivace mohla být – ovšem dodejme, že zároveň by stát musel
vrátit vše, co ze systému odsál v dobách, kdy byl v přebytku.
Podobný případ je zdravotní pojištění. Pokud bude přetrvávat
praxe, že když dojdou peníze, stát tam nějaké nalije, pak motivace řešit problém
je nulová a celá problematika se stává předmětem demagogických předvolebních
hrátek. Očekával bych, že v prostředí, kde taková dotace není a nebude
možná, se soupeření přenese do řešení základních koncepčních otázek, jako je
výše solidarity zdravých s nemocnými – v uzavřeném systému, bez
možnosti přelévání peněz ven a dovnitř, půjde jednotlivé možnosti mnohem snáz
spočítat.
Co je spotřební daň? Je to daň, prostřednictvím níž se
snažíme regulovat spotřebu určitého zboží. Ta by ale také neměla být součástí
jednoho balíku peněz, který se posléze vyhodí oknem. Naopak, logická otázka
zní, co chceme touto daní podpořit, jakou spotřebu tedy recipročně podpoříme
zavedením záporné spotřební daně (tedy co zlevníme). O tom se nějak u nás vůbec
nemluví.
Ale je vůbec spotřební daň z pohonných hmot spotřební
daní? Chceme tedy regulovat, tj. uměle snižovat, její spotřebu? Nebo spíš jde o
jakousi obdobu mýtného, tedy kdo víc jezdí, ten potřebuje víc silnic a dálnic a
tedy tato daň by měla jít do fondu dopravní infrastruktury? A pak ale co
s takovou daní na železnici?
Takových námětů by jistě bylo možno najít mnoho. Podle mého
názoru by příjmem státního rozpočtu měly být jen plošné daně, např. DPH. Nepřekvapuje,
že od státní byrokracie ani od volených orgánů nevidím snahu jakkoliv
rozklíčovat vztah příjmů a výdajů, vše se hrne na jednu hromadu a zde se dělí
podle různých kapitol, kam lze schovat cokoliv. Ale překvapuje mne, že po tom
není poptávka ani od občanů. Vždyť i sporadická volání po daňové asignaci, tj.
možnosti alespoň malou část svých daní alokovat na nějaký smysluplný projekt, která
se tu před více než deseti lety občas ozývala, zcela zapadla a nikdo tuto
problematiku nezvedá. Nevím, že by některá ze stran měla v programu
skutečně zprůhlednit vztah daní a jejich čerpání. Ale – jaký volič, taková
vláda. Pokud je úspěšná předvolební bilboardová masírovka, mobilizace a
bulvární fotografické šmírování, pak, obávám se, asi taková strana ani nemůže
existovat.