S věkem přichází únava. Zvlášť pokud člověk pracuje na pozici, kde se vyžaduje neustálá pozornost, neustálé jednání s lidmi, kdy všichni ostatní kolegové jsou výrazně mladší, přichází pocit, že by bylo dobré změnit zaměstnání. Třeba jen na čas. Někteří odjedou relaxovat do kláštera, mne inspiroval poznatek jednoho z mých příbuzných, že "u nás v dopravním podniku taky jezdí tři inženýři a jeden doktor práv, aby si vyčistili hlavu".
Začal jsem tedy zjišťovat možnosti. Pozice řidiče autobusů jsou inzerovány stále, krize nekrize. Zdá se, že od možnosti řídit autobus mne, člověka relativně zdravého, vlastnícího řidičský průkaz C, který najezdil odhadem půl milionu kilometrů, dělí pouze absolvování kursu (včetně technického) a jízd – tedy asi měsíce práce a nákladů do dvacet tisíc. Informace lze lehce získat na internetu.
Protože však jsem příznivec železnice, zajímalo mne, jak by to bylo v případě ježdění s lokomotivou. To je ovšem jiné kafe. Už sehnat informace není tak snadné. Celé to trvá asi 2 roky a přijde na ohromné peníze. Kromě více než dvaceti předpisů a technické zkoušky z vozidel, což jsou pochopitelné požadavky, tam jsou i věci, kterým nerozumím. Proč musí uchazeč absolvovat měsíční praxi v dílnách – bude tedy strojvůdcem, nebo opravářem? Proč musí absolvovat kurs DVI v trvání 3 měsíců? Proč musí odjezdit zhruba 150 dní, když pro řízení autobusu stačí odjezdit zhruba 16 hodin?
Chápu, že železniční doprava má svá specifika. Ale to je skutečně potřeba, aby strojvedoucí měl zhruba desetkrát větší a náročnější přípravu než řidič autobusu? Vždyť dnes často ve svém voze veze méně cestujících, než kolik jich je v autobuse. Množství dopravních předpisů a dopravních značek, které musí při své práci dodržovat, je srovnatelné. Navíc než strojvedoucí vyjede samostatně na určitou trať, musí absolvovat tzv. poznání trati, tedy musí ji projet s někým zkušeným – zatímco u autobusu jsem již byl svědkem, kdy řidič jel po trase poprvé a cestující mu radili, kudy že linka vede (to na trati určitě nehrozí).
Že si na rok neodskočím k řízení lokomotiv, s tím už jsem se smířil. Budu si tedy možná čistit hlavu za volantem autobusu. Ale stejně mi tou hlavou vrtá, proč ten nepoměr, který jistě vznikl tradicí, v dobách, kdy řídit parní stroj nebyla žádná hračka, tvrdošíjně přetrvává do dneška. Zdá se, že jeho jediným cílem je držet uzavřený pracovní trh na železnici, aby se tam náhodou nenahrnulo víc uchazečů, aby se neohrozila pozice odborů a nedopadlo to jako v autobusové dopravě, kde je jejich vliv marginální. To ve výsledku vede ke všemu, co ze železnice známe – rigidita, neefektivnost, vysoké náklady a nekonkurenceschopnost vůči silniční dopravě. Je to opravdu to, co my, většina která z železnice neprofituje, chceme? Nebo by mělo Ministerstvo dopravy v našem zájmu s tím něco začít dělat? A kdo a jak by to měl vlastně iniciovat?