Záchrana před krizí: pastelkovné

Tak už je to tady! Vláda padla, volby se blíží, tak je nevyšší čas začít utrácet. Také první vlaštovky již jsou zde – najednou bylo možno se dohodnout na tom, že vlastně jak návrhy jedné strany, tak i té druhé, jsou báječné a je třeba je uskutečnit. Koneckonců žádný div, před minulými volbami se také shoda o pastelkovném našla napříč politickým spektrem – odleva doprava. Podívejme se tedy, co všechno budou muset naše děti zaplatit (ony ale zaplatí ještě mnohem víc, protože budou platit i úroky). Vyjděme ze seznamu sedmi opatření proti hospodářské krizi tak, jak byly publikovány v E15 dne 10.4. (pod názvem „Deficit až tak nevadí") a rozpočítejme náklady na každého našeho občana, nevyjímaje čerstvě narozená nemluvňata:

Pro starší generaci jistě zajímavé – uvážíme-li, že oni již dluh platit nebudou (zato jej bude splácet ještě nenarozená generace, přičemž z výhod vlastně nemá a nebude mít vůbec nic). Někdo by to mohl nazvat mezigenerační solidarita naruby. Ale podívejme se na jednotlivé položky, jejich skutečný vliv na „krizi" či depresi, v níž se nacházíme, a na jejich populistický potenciál.

Přídavné podpory v nezaměstnanosti vycházejí z předpokladu, že v depresi se hůře hledá práce a prodlužuje se interval, kdy je pracovník nezaměstnaný, než si najde další práci. Logicky se však naskýtá otázka, zda je situace skutečně tak vážná, když je stále míra nezaměstnanosti nižší, než v okolních zemích. Příspěvek prodloužení podpory v nezaměstnanosti k řešení deprese a ke zvýšení nákupů určitě nepovede, protože by to přímo odporovalo důvodům, proč se zavádí – tedy prodloužit dobu, po níž je zaměstnanec zajištěn, nikoliv zvýšení disponibilního množství peněz, které by motivovalo k utrácení. Ale je nesporné, že to je věc, která se před volbami velmi dobře prodává jako nástroj solidarity, a to zejména, pokud se při tom neuvádí, že tyto náklady bude muset někdo stejně zaplatit.

Do podobné skupiny patří i náklady na dopady změny insolvenčního zákona. V tomto případě však jde o nápravu zřejmé chyby v předchozím zákoně a nelze tedy tyto náklady dávat do souvislosti s řešením deprese, ale spíš je uvádět jako včasnou přípravu na případné další úpadky firem.

Zatím jsem nezaznamenal fundované zdůvodnění, proč by šrotovné mělo přispět ke snížení dopadů deprese. Ano, pomůže uskutečnit nákupy, které byly s vidinou šrotovného odkládány, pomůže těm, kteří s vidinou šrotovného včas nějaký ten „šrot" koupili. Ale ruku na srdce – kolik je mezi námi těch, kteří jezdí starým autem, jinak by si nové auto nekoupili (teď ani v blízké budoucnosti), a jsou schopni dát potřebný obnos „na dřevo", bez půjčky? A to pomíjíme zřejmou nespravedlnost, kterou šrotovné zakládá, a to jak v čase (jak k tomu přijdou ti, co si auto koupili vloni?), tak mezí obory (proč podporujeme auta a ne něco jiného, také s ekologickým dopadem?). Myslím si, že kladné body může tento typ podpory získávat skutečně pouze mezi specifickou skupinou obyvatel, tedy že dokonce i jeho populistický potenciál je jen omezený. Kladný vliv na depresi to nemá evidentně – podpora se stejně přelije primárně do zahraničí, hlavně do Rumunska s její automobilkou Dacia. Nebylo by pak vhodnější přispět Rumunsku přímo, abychom alespoň figurovali jako dárci, o nichž se ví? Ještě jeden zajímavý „argument" jsem zaznamenal – dělají to všichni okolo a na nás se teď dívají mezi prsty. Copak to je nějaký argument? Když všichni v zahraničí dělají něco, co v našich podmínkách nedává smysl, tak to máme opakovat? Shrnuto: jde o jasné vyhazování peněz oknem, a to dokonce i s diskutabilním dopadem na volby.

Z jiného soudku je zrychlení odpisů. Nejde o to, že by stát někomu něco dával, ale že umožní náklady, které by podnik vykázal v budoucnosti, uplatnit už teď. Tedy ve výsledku nyní má podnik menší účetní zisk a zaplatí víc na daních, ale v budoucnu zaplatí o to víc, protože už ty náklady jednou uplatnil. Podnik tedy nic nedostává, pouze je mu umožněno teď zaplatit trochu menší daně, ale v budoucnu je zaplatí o to větší, tedy jde pouze o přesun daní v čase. Nic nás to nestojí, je to pouze jako kdyby teď stát podniku „půjčil" určitou částku, kterou dostane zpět. Z hlediska deprese to může mít kladný dopad, protože peníze, které firma ušetří na daních, může investovat – ať do svého zvelebení, tak do svých akcionářů, většinou tedy půjde o peníze, které se brzy objeví na trhu zpátky, formou nákupů – a také motivuje k nákupům, protože odepisovat lze pouze to, co již bylo koupeno. Z hlediska pomoci depresi se tedy jedná o velice účinný nástroj, populistický potenciál je ale malý – jeho odmítání a tím i těžké prosazení ilustruje obecně nízkou úroveň ekonomického rozhledu voličstva.

Ekonomickým stimulem je i sleva na sociálním pojištění. Ta vychází z představy, že slevou se udrží ve firmách více pracovních míst, že nezaměstnaných bude méně a že tedy bude nižší i čerpání z fondu sociálního pojištění. Možná je to pravda, možná ne, věřme, že tyto představy se opírají o nějaké věrohodné modely. Pokud by to pravda byla, pak by také nešlo o transfer peněz ze státu do podniků, pokud to ale pravda není, pak by o transfer peněz do podníků šlo, a to o dost významné částky. Dopad na řešení deprese je diskutabilní – jak jsem uvedl, nelze jej bez znalosti modelů ohodnotit a žádný takový model se v běžném tisku neobjevil. Populistický potenciál tohoto opatření je různý, u těch voličů, kteří uvažuji co možná jednoduše, může být až záporný („zase něco dostanou ti kapitalisti"). Hlavní otazník je však u principu – tento nástroj slouží především udržení stávajících míst, ať jsou z hlediska perspektivy zajímavá či nikoliv. Myslím, že by bylo zajímavější jít cestou jiných zemí s rozumnějšími vládami (třeba Estonska), které v dobách prosperity zdroje neprojedly, ale nastřádaly do rezervního fondu a nyní je využívají nikoliv na udržení pracovních míst, ale na podporu dynamiky rozjezdu firem, které i v této těžké době jsou schopny přežít a expandovat. Takže až deprese odezní, budou moci sčítat, kde a jak jejich firmy (a tedy i hospodářství) expandovaly, zatímco my si sečteme, kolik pracovních míst jsme udrželi, ať to má význam nebo ne. Kontrolní otázka: který z těchto postupů přinese našim dětem lepší ekonomickou pozici?

Příspěvky na dítě, ať přímé, či formou slevy na dani, investují do naší budoucnosti. Alespoň tak se to tvrdí. Navíc zvyšují disponibilní množství peněz v peněžence rodičů, které mohou být použity na nákupy zboží. Tedy jakýsi potenciál pomoci v depresi zde je. Ale opět si uvědomme, že náklady jdou na vrub budoucnosti – tedy děti, jejichž rodiče teď dostanou přilepšeno, zaplatí ty náklady i s úroky. Nebylo by efektivnější tedy spíš podporovat vznik a udržení střední třídy, tedy skupiny, která může zajistit dětem dobré zázemí jak po stránce finanční, ale i ostatní – třeba dobrým vzděláním? Taková skupina obyvatel pak bude i patřičně utrácet, což v depresi potřebujeme nejvíc. Bohužel kroky všech vlád v poslední době spíš směřují k likvidaci střední třídy nebo aspoň jejímu oslabování, ke zvyšování daňové zátěže právě u ní. Ve světle tohoto faktu není zvyšování podpory na děti s tím, že ty děti si ji stejně v budoucnosti zaplatí, ničím jiným než populismem. Stejným populismem, jakým bylo ono pastelkovné, které se dosud do opatření proti hospodářské krizi nedostalo. Ale jistě i na něj dojde, volby se blíží a voliči musí být koupeni. A oni koupeni chtějí být, alespoň většina, o tom není sporu, tomu výsledky voleb odpovídají.

A ostatní? Měli by se porozhlédnout po nějakém daňovém ráji pro fyzické a nikoli právnické osoby. Že takové nejsou? Asi ne, ale najít nějakou zemi k životu, kde funguje alespoň princip daňové asignace, tedy kdy nejsou voliči vnímáni jen jako dojná kráva, jíž není nic po tom, co se s jejich penězi děje, ale alespoň částečně to mohou ovlivnit. Že se u nás již dlouho o daňové asignaci nemluví? No, zřejmě po ní není poptávka, voličům stačí, že dostávají hry a před volbami i ten chléb.