Následujících několik příběhů se skutečně stalo, stal jsem
se jejich více či méně účastným svědkem. Nejsou vymyšlené, ale jsou podány
subjektivně. Jako ilustrace to jistě nevadí.
První příklad: šlendrián
Představte si: vozidlo jede z vedlejší ulice, a protože
je křižovatka plná parkujících aut, musí najet do křižovatky, aby vůbec řidič
mohl dát přednost. Po hlavni se zatím řítí ohromnou rychlostí jiné auto, tomu
z vedlejší urazí předek auta a ještě poškodí řadu parkujících aut. Řidič
vozu z vedlejší silnice se necítí vinen, jeho auto přece v okamžiku střetu
stálo. Nelze tedy na místě vyřešit, policie vše předá na odbor dopravních přestupků. Ale ještě před
tím vyšetřující policista volá jednomu z řidičů, zda náhodou nemá
nacionále druhého z účastníků nehody.
Když nastává poslední den lhůty, kterou má odbor dopravních
přestupků k vyřešení sporu, posílá jednomu z účastníků rozhodnutí, že
vinen je řidič jedoucí z vedlejší ulice, protože nedal přednost (nic
nevadí, že jeho auto stálo), a dokonce s informací, že obě auta řídil
jeden a tentýž účastník. Takže je vlastně viníkem, ať řídil jedno nebo druhé
auto. Naštěstí v tomto případě je možno podat odpor, takže se vše vrací
zpět na úřad a běží další lhůta. Možná že na konci přijde všem jednomu
účastníkovi nehody vyrozumění, že problém se vyřešit nepodařilo ve stanovené
lhůtě a proto se odkládá. A je to.
Lze si jen domýšlet, co je za uvedeným postupem. Určitě je
tam úřednická vychytralost – když nedokážu zpracovat problém v daném čase,
vydám nesmyslné rozhodnutí, po němž se mi problém vrátí, a mám nový termín.
Neetické, ale podle zákona.
Druhý příklad: přihrávka
Podat vklad do katastru nemovitostí, tomu se nelze vyhnout.
Naivní podavatel si myslí, že pokud připraví podklady podle dokumentu,
připraveného nedávno notářem, bude vše v pořádku. Chyba lávky! Pětistovka
za kolek mizí v útrobách úřadu za informaci, že podklady v pořádku
nejsou. Chybí tam část, která nebyla ani ve vkladu od notáře, ale teď se bez ní
návrh neobejde. Správný Čech se snaží vyjít s vrchností zadobře, proto se
nepře, pouze si u úředníka ověří, zda je vše ostatní v pořádku.
Telefonicky, samozřejmě že ne písemně, se dozví, že ano, stačí doplnit uvedenou
část. Tedy další pětistovka za další kolek, ale i ta mizí bez užitku
v útrobách úřadu za informaci, že i ten zbytek má chybu.
Opět si lze jen domýšlet tu zprávu, kterou nám svým postupem
úředník dává: chacha naivní člověče, myslíš si, že bez notáře v našem
malém městě podáš správně podání? Tak kdy již konečně necháš podání zpracovat
spřízněným notářem? A kolik že tu těch notářů asi je, že? Neetické, ale
pracovník katastrálního úřadu může být odměněn za to, kolik svému úřadu
v dnešní krizi přináší.
Třetí příklad: procesy
Byla nebyla malá
firma, jejíž majitel se snažil, aby měl účetnictví v pořádku. Pomáhala mu
v tom dobrá účetní firma, tak se mu jeho cíl celkem dařil, i když na
požádání i on dokázal vyjmenovat zákony, které byly v přímém rozporu, tedy
které nešlo splnit zároveň, ale přitom platily oba. Že by mu finanční úřad
vydal nějaké prohlášení o tom, který z těch dvou zákonů platí víc? Ale finanční
úřad přece není od toho, aby pomáhal a vysvětloval, že?
Nadešel den D, přišla kontrola. Bádala, zdržovala, fakticky
zastavila chod firmy na několik dní (zkušební otázka: hádejte, kdo dopady
tohoto zdržení firmě kompenzoval?). Nutno přiznat, že pracovnice finančního
úřadu byly slušné, znalé a svědomité. Za majitelem firmy přišly s návrhem
na doměření určité nevelké částky. Účetnictví bylo dost v pořádku a doměrek se dal lehce rozporovat, samy to
uznaly a svůj nález doprovodily slovním komentářem: “Kdybychom nic nenašly,
přišla by kontrola na nás, proč jsme nic nenašly, vás by zdržela mnohem víc a
její povinností je něco najít. Není tedy lepší se dohodnout?“ A tak se dohodli
a vše dopadlo dobře.
Nebo to nebylo dobře?
Čtvrtý příklad: správce našich peněz
Vypisuje se státní zakázka. Již tento fakt je podezřelý,
podle mého odhadu velkou většinu toho, co se ve státních zakázkách pořizuje, by
zodpovědný hospodář nepořizoval. Ale důvod se vždycky najde – zákon,
Brusel, hrozba dopadů pokud se nenakoupí, či příslib fiktivní úspory pracovních
sil.
Pak stačí do požadavků vložit jeden malý drobný nenápadný
požadavek, který nesplní nikdo jiný, než jeden vyvolený uchazeč, a je ruka
v rukávě. Kdo je takový odborník, aby dokázal, že právě toto není potřeba?
Obstarat pak „křoví“, tedy další nabídky, které podmínky nesplní, ale opticky
zvětší počet uchazečů, již není tak obtížné. A kdyby náhodou přece jen některý
z uchazečů byl tak šikovný, že by mohl uspět, použije se pověstná
karlovarská losovačka.
Jakou zprávu nám státní úředník dává v tomto případě? Určitě
ne tu, že chce být dobrým hospodářem prostředků, které od nás stát vysál. Právě
naopak – peníze použije, když z toho něco bude mít byrokracie. Pak je
jedno, na co, hlavně aby byl desátek – no a čím víc peněz, tím větší desátek.
Tak milý daňový poplatníku plať a plať a hlavně se nestarej a nesnaž výdaje
omezovat. Stejně nedokážeš, že to celé není potřeba.
Shrnutí
Ve státní správě pracují podle mého pocitu dva typy
pracovníků. Jednak ti, kteří se v tomto prostředí dokážou zorientovat a
využít jej k vlastnímu prospěchu. A pak ti, kteří by vzhledem ke své
„činorodosti a tvořivosti“ jinak skončili na Úřadu práce. Ti ostatní jsou
v menšině, a jak ukazuje třetí příklad, jsou z tohoto stavu
nešťastní, pokud už neodešli. Celé se to však odvíjí od motivace – správný
úředník nemusí být činorodý ani dobrý hospodář, on je hodnocen za to, že
neporušuje předpisy. A pokud by chtěl něco zlepšovat, brzy se do rozporu
s nějakým předpisem dostane.
V té souvislosti mi přijde scestný občasný názor, že
pokud tu bude zákon o státní službě, úroveň státní služby se zlepší, protože odpadne
vliv politiky a pracovníci získají pocit jistoty. Avšak já si myslím, že naopak
– stav se ještě víc zabetonuje, šlendrián se stane zcela nepotrestatelným.
Nabízím srovnání – z dřívějška si pamatuji na argumenty, že vysoké odměny
pro zákonodárce zajistí jejich neúplatnost a objektivnost. Kdo si ještě dnes myslí, že vysoké prebendy
ústavních činitelů jsou garancí kvalitních zákonů? A v případě statní
správy by to bylo obdobné.
Co ale pomůže? Náměty lze najít různé, a to i tady na blogu.
Mají ale jednu nevýhodu – nikdo se nesnaží je realizovat. I ty předvolební sliby
vždy vyšuměly do ztracena. Důvod spočívá, podle mého názoru, ve třech základních věcech:
- Nekvalitní právní řád ve spojení s pozitivistickým
právním myšlením – tedy vše musí být v zákoně, a co tam není nebo co podle
něho nelze dokázat, je dovoleno. - Morální deficit národa, který se projevuje
tolerancí k jevům, které prostě tolerovat nelze, i když nejsou
v rozporu se zákonem (což se, mimochodem, promítá i do výběru kandidátů ve
volbách). - Nerozvinutá občanská společnost, což ve výsledku
vede k malému počtu „hlídacích psů“ ve společnosti a k odkrývání jen
těch nejkřiklavějších případů selhání.
Zákonitá otázka: co s tím? Určitě to je dobré téma na
diskuzi, k níž tímto vyzývám. Ale u diskuze by se nemělo skončit, je třeba
akci. Už dnes tu jsou organizace, které alespoň slovně deklarují zájem na
zlepšení stavu. Nedovedu si ale představit, že instituce typu Transparency
International se bude zabývat případy, které tu jsou popsány – možná
s výjimkou toho posledního. Co ale s tím houštím morálních pochybení?
Jistě by pomohlo, kdyby státní úřady mohly pracovat
s co nejmenším rozsahem financí nás všech. Ale jednak taková redukce má
limity, jednak uvedené příklady ukazují, že na věc je možno jít i jinak. Lze si
představit, že některé činnosti, především ty tvůrčí, by bylo možno vyvést
k soukromým subjektům a tak zkusit zvýšit hospodárnost. Ale pak musí být
precizně definován rozsah a podmínky, a to včetně dobré vymahatelnosti práva.
Jak to vypadá, když se taková činnost vymkne kontrole, ukazuje případ zvlčilých
exekutorů. Slibný příklad by mohla představovat obří zakázka na centrální
likvidaci ekologických škod – ale pokud by se nepekla na našem písečku, pokud
by se jí zúčastnily firmy z celé Evropy a tak došlo ke skutečné konkurenci
(a už slyším námitky, že je třeba zvyšovat naši zaměstnanost a ne tu v zahraničí).
A pokud by byla kvalitně vymezena, včetně veřejné kontroly.
Aktuálně doporučuji všem, kteří jsou nešťastní z tohoto
stavu, volit ty naše zástupce, kteří alespoň mají snahu některé z problémů
pojmenovat a řešit – sice to zatím k ničemu nevedlo, ale pořád je to lepší
než nic. Ale co dál?